Text
,,Jsme jenom lidi,
poláci, romové, židi
všichni jsme z kostí, z masa a ty
s námi zacházíš jak s prasaty,“
pronesl stařík tiše jak šepot vánku,
než kulka projela mu kostí spánku
a vrány vzlétly z vršku komína,
když na zem dopadla poslední kostka domina.
,,Poslední koupel, než půjdete spát,
o dalších životech nechat si zdát,“
árijský dozorce pronesl suše.
Za sebou kráčí těla, duše
lidí co zítřek nečeká,
není to však ani zlomek zdaleka
toho, co se tu všechno stane,
to když člověk stojí na špatné straně,
kterou si nevybral,
kterou si nevybral...
Už jsou uvnitř, děti u matek v obětí,
ti co ví, slzy roní plni dojetí
nad tělíčky pohublými
na pohublými těly svými.
Zabouchly se dveře z ocele.
Voják za tři minuty necelé
mžourá okýnkem a před jeho zraky
zhušťující se jedové mraky
zhasly plamínek svíčky
očí dětí pod víčky,
co chtěli jen spatřit na Vánoce záři andílků,
místo toho vidí jen vrstvu popílku
na kamarádech z kamarádů ulehá na čelo
a tělo ženy, co včera se dochvělo,
v této sváteční době
neleží sama v mělkém hrobě,
za pár dní, na konci měsíce,
jich je po jejím boku bezmála dva tisíce
lidí co sněhové závěje
zakryly jejich život, jejich naděje
společně s hlínou i jejich tváře,
tahle zvěrstva němcům už nikdo neodpáře.