krest 2

Jedna hora vysoká je a druhá je nízká, kdo nemá své muzikanty, na hubu si píská. Když hýřili, stolovali u cárského dvoru, ten celý den byl bůh Perun v mrzutém humoru. „Kdo jaktěživ bohem nebyl, zkusil ještě málo, není to tak lehký život, jako by se zdálo. Ráno vstane, do snídaně musí rosou kropit, měsíčka zavřít do chlívka, potom v slunci topit. Dříve čerty, noční duchy strčit do pytlíka a hvězdičky puť-ťu-ťu-ťu svolat do kurníka. Každý ptáček, každý brouček, slon až do komára má hned ráno nasypáno z božího špejchara. A když potom lidi vstanou, to je teprv správa! Někdy nevím samým křikem, kde mi stojí hlava. Ten, kdo nikdy neměl v uchu vosy a brabence, neví, co je Perunova ranní audience. To je křiku a modlení, až mne uši brní: ten zpívá, ten šepce, vzdychá, ten zas žalmy frní. A co všechno na mně chtějí, nelze vyjmenovat, zbláznil bych se, kdybych si to měl jen pamatovat. Ten chce zdraví, ta chce děti, ten nemá co jísti, ti zas, abych nedovolil ve fabrikách přísti. Ten mne prosí, bych mu hlídal louky a osení, ten zas chce, abych pomáhal krávě při telení. Ten chce zimu, ten chce teplo, ten zas časy jiné, jeden chce mít žito drahé a druhý laciné.