hlubina

V oblacích s hlavou a přec téměř na dně,
myšlenky nade mnou, přede mnou, ve mně.
Snáším se hloub, světlo se ztrácí,
potřeba na nádech vtírá se, vrací.
Čím více dole jsem, tím výše si přijdu,
do rokle padnu, na horu vyjdu.
Zmáhá mě tlak, údy mě zebou,
osudem pohrdám a šiju sebou.
Ale dochází síly, naděje blednou,
hlas v hlavě křičí.
,,Zkus, ještě jednou!“
Já poslechnu jej a pár temp zkusím,
se smrtí pokusit poprat se musím.
Zahlédnu záři jak z andělských křídel,
krev zlije mne vroucí jak z pekelných vřídel.
Už hýbat se nemohu, oči se klíží,
pomalu, s rozvahou, ke mně se blíží.
Víčka mám zavřená, avšak jsem tu stále,
ještě že přišel, měl jsem na mále.
Pohlédne na mě, na bezvládné tělo,
už nemohl pomoci, ač se mu chtělo.
Vidím sám sebe, do písku se nořím
a i když jsem pod vodou, doutnám a hořím…